Do Evropy přes Maroko

Šlo o přeplavbu Beneteau First 45 jménem GALATA z Kanárských ostrovů zpět do Chorvatska. S loděmi z flotily Sailing Forever mám navázán již dlouhodobý přátelský vztah a samotnou GALATU jsem před necelými dvěma lety vlastnoručně na Tenerife doručil, zbývalo tedy už jen doladit termíny. Nakonec jsme se dohodli na prvních dvou etapách, z Mallorky totiž musím letět rovnou do slovinské Izoly na závody okruhového jachtingu.

Za přispění RYA Training Centra NYS se podařilo posbírat slušně zkušenou posádku, z níž část jsem dokonce znal a převedl přes první jachtařské kroky osobně. Vítání na Tenerife bylo tedy vcelku radostné a plné očekávání. To ještě vystupňoval pohled na předpověď počasí, která návštěvu Madeiry úplně nevylučovala. Tedy za předpokladu, že bychom z ní chtěli doslova odletět za 50uzlového větru a na šestimetrových vlnách. Jelikož oceán po čase začne být i trochu nuda a ze sebevražedných nálad jsme již také vyrostli, rozhodli jsme se pro poněkud exotičtější variantu – objevit africký kontinent a navštívit Maroko.

Z Kanárských ostrovů k Africe

Vyrážíme tedy východním směrem a ještě v blízkosti civilizace testujeme pevnost jednotlivých komponentů GALATY. 30uzlové údery větru tomu jenom napomáhají a my pod plnými plachtami surfujeme na zadoboční vítr vstříc Gran Canarii. Rychloměr ukazuje i dvouciferné hodnoty. Krásný úvod, který si ale vyžádal daň na minimálně jednom nepřipraveném žaludku. Po prověření plné obsazenosti všech přístavů na jižní straně tohoto ostrova kotvíme v posledním z nich – v Puerto Pasito Blanco, kde se nachází alespoň obchod. Pokud tedy nechceme do Maroka motorovat, musíme stihnout ustupující tlakovou níž a na její zbytcích doplachtit k Agadiru. Dovolit si tedy můžeme už jenom krátkou formální zastávku na Lanzarote. Ráno doplňujeme zásoby na delší plavbu, už za jízdy ještě pro jistotu prošíváme už opravovanou část plachty, která včerejší test zvládla nejhůř, a v podmínkách jako z lifestylového magazínu vyrážíme směrem na Fuerteventuru. Pouze šampaňské je zakázáno, což všichni ocení, když v noci ucítíme první poryvy o síle 30 uzlů. Při refovaní plachty se v těsném sledu dějí dvě věci – padá jedna část lazybagu po přetržení jeho připevnění na sálingu a při pokusu o nápravu tohoto stavu se mi zachytává ruční aktivace samonafukovací vesty o rukáv bundy. První zděšení ze zvláštního zvuku a nečekaného sevření hrudního koše střídá celkem příjemné pobavení když už s uklizenými lany pokračujeme dál.

Jelikož situaci, kdy se dlouhé oceánské vlny najednou zvedají přes 50metrovou „mělčinu“ jsem zažil už několikrát, úzký průplav mezi Lanzarote a Fuerteventurou je další částí, která mě drží při životě, přestože jsem formálně mimo služby. Naštěstí je to ale o dost klidnější, než jsem očekával, a už na oběd kotvíme v Arrecife, kde asi nejpříjemnější recepční na světě vyřizuje formality rychlostí blesku. Ivo zatím leze na stěžeň, aby navázal prasklé lanko od lazybagu a Luděk vyráží na expedici za koupí kartonu Marlborek. Nikdo z posádky sice nekouří, nicméně tato výbava nám nejbližších pár dní výrazně ulehčuje život. Rychlý oběd a v pěkných 30 uzlech „wind acceleration zone“ za Lanzarote opouštíme Kanárské ostrovy.

Během první noci jsme na pravobok postupně odkláněni stále více na sever, dokud nad ránem nerozhodneme o halze, která nás konečně přibližuje přímo k Agadiru. Její načasování vypadá na plotru tak, že by nám záviděli i navigátoři Volvo Ocean Race. Ve slábnoucím větru tedy ukrajujeme vzdálenost k marockému pobřeží, dokud nad ránem nezpomalujeme až na 3 uzly a posledních přibližně 40 mil musíme doplout už na motor. Co se vzhledem k hustotě rybářských lodí při marockém pobřeží ukáže také jako prozíravý krok. Nejprve netušíme, jak se přes tuto hradbu lodí dá projet, nakonec ale vypozorujeme jistý systém v místním rybolovu. Větší rybářská loď má hned za sebou malý člun, který v jistém momentě spustí do vody a za ním táhne síť. Lodě, které tento dřevěný člun mají stále v těsném závěsu za sebou, jsou tedy označeny za „bezpečné“ (i když je to velmi relativní pojem, když vezmeme v úvahu jejich tendenci bez jakéhokoliv varování prudce měnit kurz) a za jejich zrcadly jako na šachovém poli „proskáčeme“ bez újmy k pobřeží.

Agadir

V marině se vyvazujeme za pomoci místního zřízence asi v 11 dopoledne a první krabička cigaret si nachází svého majitele. Namířena je velmi dobře, jak se vzápětí ukáže. Expresně totiž dostáváme přístup k sprchám i místní wifi a formality také na sebe nenechají dlouho čekat. Dokonce následují až trochu moc rychle, jelikož v momentě kdy dorazí asi 6 příslušníků různých sborů ochrany Marockého království na uvítací interview, ještě nejenže nemáme ani správně vyvázanou loď, ale také musíme doslova před nimi uklízet nepořádek nakupený za poslední 3 dny plavby. Mytí stolu, na který si pokládají své formuláře ale hodnotí jako projev servility, za což evidentně dostáváme několik plusových bodů. Pan z imigračního zkoumá pasy a každého zvlášť se ptá na zaměstnání. Bylo by jim úplně jedno, i kdybychom se uvedli jako rockové hvězdy, či jaderní fyzici, Ivo však pokládá za svou povinnost vysvětlit lámanou angličtinou této vládnoucí místní autoritě poslání optometristy.

Po zhruba patnáctiminutovém dialogu provázeném mimovolným pohlazením zbraně na opasku si ho příslušník mentálně řadí někam ke kombinaci učitele v mateřské školce a pouličního prodejce drog. A mě čeká další boj. Vysvětlit, že vlastníkem lodě nejsem já a od jejího právoplatného držitele kromě ústního pověření žádnou autorizaci nemám. Mário ale naštěstí reaguje rychle a za deset minut po odeslání zprávy mi v e-mailové schránce požadovaný dokument přistane. Mezitím ale marocký celník usoudil, že to bude jednodušší nekomplikovat a podle oficiálního dokumentu s podpisem a razítkem celního úřadu se stávám hrdým majitelem GALATY. Uvidíme, jak na tento fakt budou reagovat v Sailing Forever.

Agadir sám o sobě je díky zemětřesení, které před půl stoletím zpustošilo celé město, vcelku nový a ne příliš nezajímavý. Tedy kromě dlouhé písečné pláže, kterou ale bez surfu nemáme jak využít. Po obědě v libanonském bufetu tak každý překorzujeme kousek města na vlastní pěst a večer rozhodujeme o brzkém přesunu do Essaouiry, starého města ležícího asi 80 mil severně. Což znamená opět absolvovat razítkování pasů a návštěvu celníků na lodi, tentokrát to ale navzdory časné hodině jde bez problémů.

Essaouira

Tlaková výše pronásledující nás celou cestu z Kanárských ostrovů již ale stihla zanechat spoušť v místní atmosféře. V dusném ovzduší bez nejmenšího vánku tedy motorujeme celý den a se západem slunce připlouváme do něčeho, co v mých vzpomínkách bude asi na dlouhou dobu tím nejzvláštnějším přístavem, v jakém jsem kdy smočil kormidlo. Po prověření výšky přílivu, který by sám o sobě měl být dostačující, zaplujeme v nejasné hloubce do malého manévrovacího prostoru, kde se otáčíme a vyvazujeme bokem ke staré záchranářské lodi. Na poslední chvíli, jak se hned ukáže, protože nejenže ubývá denního světla, ale i místní rybářské loďky obsadí vjezd do přístavu natolik, že jakýkoliv pohyb v něm se dá představit už jen s velkou dávkou fantazie. Opět dobře mířená krabička cigaret otevírá možnosti rychlého vyřízení formalit. Bohužel pouze možnost, protože tentokrát s sebou beru Luďka, jako garanta plateb za kotvení. Stane se tak naposled, protože této volbu vzápětí upřímně lituji. Ve své dobrosrdečnosti tento studovaný historik totiž upozorní místního imigračního důstojníka na malé nuance v rozdílech mezi Slovenskem a Slovinskem. Protože jak si všimne na obrazovce monitoru – příslušníci agadirského policejního sboru zapsali slovenskou část posádky do národního systému mylně jako občany republiky, která kdysi tvořila státní útvar Jugoslávie. Osobně jsem proti této malé chvilkové změně občanství (vzhledem ke způsobu jakým jsem se stal vlastníkem GALATY) nic nenamítal, zvlášť když oprava této nesrovnalosti znamenala zhruba další hodinu strávenou na místní policejní stanici navíc. Naše pasy si vyfotili a oskenovali ještě asi čtyřikrát, rovnou nám dali i odjezdové razítko na další den (po této plavbě máme všichni v pasech o poznání méně volných stránek) a my jsme mohli svobodně začít objevovat tento klenot.

Essaouira je zajímavá nejen z hlediska historických památek, což dokazuje už opevnění samotného přístavu, ale disponuje i vším, co jsme si od Maroka slibovali. Začíná to rybím trhem přímo v přístavu, kde se čistí nejnovější úlovek včetně dvou žraloků vcelku slušné velikosti, pokračuje úzkými uličkami s obchůdky takového charakteru, až věříme, že při dostatečné snaze bychom tu sehnali i plutonium, po velký bulvár následující jakousi vlastní vizi fast foodu. Do toho se mísí výkřiky, vizuální, ale hlavně čichové vjemy různé intenzity, shon a jednoduše vše, co se člověku vybaví, když se řekne Maroko.

Zajímavostí je i to, že země, kterou by většina s přehledem označila za „třetí svět“ je v pohledu na ekologické chování, alespoň v oblasti nakupování někde úplně jinde. Žádné igelitky a plastové sáčky – ovoce se dává do papírových pytlíků, mouka, těstoviny, sýry a uzeniny se jenom váží a také balí bez použití plastu, tašky používané na chleba jsou ze snadno rozložitelného materiálu.

My dokonale vyžití po vyzkoušení opravdu originálního kuskusu a s vizí pěkného 25uzlového jachtingu během následující dvěstěmílové etapy jdeme raději spát. Ráno ještě zjišťujeme, že město se za denního světla od své noční podoby až natolik neliší, dokupujeme zásoby ve formě delikátního místního chlebu a připravujeme se na odplutí. Tyto činnosti přeruší místní přístavní zřízenec, který nám oznámí, že kvůli povětrnostním podmínkám je přístav zavřený a my tak odplout nemůžeme. Bohužel se vůli autority musíme podřídit, a smutně tedy pozorujeme oceán jenom ze břehu. I navzdory dešti by to byla plavba k nezapomenutí.

Negativní pocity ve mně, jakožto člověku výsostně antibyrokraticky založeném vyvolává i povinnost opět absolvovat kolečko u místních autorit, jelikož podle razítka v pasu jsme měli opustit toto město už nyní. Luďka ale s sebou již neberu, proces je tedy celkem rychlý. Datum se přepisuje a přes jedno razítko dává další, aby už opravdu nikdo nemohl zjistit, o jaký zápis jde. I to je způsob, jak zajistit ochranu státu a monitorování vstupů na jeho území.

Šestimetrové vlny

Další ráno už bohužel pouze s vizí velmi slabého jachtařského vyžití plánujeme odjezd, pro jistotu jdeme ještě zkontrolovat finanční závazky vůči místnímu přístavu. Jaké je naše zděšení, když nám sdělují zákaz vyplout na další dva dny. Důvodem mají být šestimetrové vlny valící se na pobřeží od tlakové níže rotující v okolí Madeiry, které jsme se touto marockou variantou plavby na Gibraltar chtěli vyhnout. Abychom si rozuměli, šestimetrové vlny jsou problémem kdesi v Chorvatsku, ale ty s dvanáctisekundovou periodou na oceánu jsou ekvivalentem velké houpačky, když se loď pomalu zvedne a stejně jemně zase položí do údolí mezi vlnami. Pokud se držíte v dostatečné hloubce a vzdálenosti od pobřeží a dodržíte několik dalších zásad bezpečné plavby, tak vám opravdu nic nehrozí. Vysvětlit tento fakt místnímu šéfovi přístavu musel ale za našeho důrazného naléhání přijít i člen místní pobřežní stráže, který sice na nás pohlédl trochu zkoumavě, nakonec ale uznale pokýval hlavou vertikálním směrem. Osobně s plachetnicemi tohoto typu asi moc zkušeností neměli a my jsme byli dost naléhaví na to, aby nás pustili dál.

Zážitek s vlnami jsme měli tedy pěkný, bohužel ale doprovázený vrčením motoru, protože vítr nedosáhl za celou tuto etapu víc než 10 uzlů a to ještě zezadu. V plánu máme i návštěvu Casablanky, a tak celkem spěcháme. Zvlášť když se do ní musíme přepravit vlakem z 30 mil vzdálené Mohammedie, která je nejbližším přístavem, jež nás je schopen přijmout. A to na „řecký“ způsob za použití kotvy a na úplný kraj mola. Pro jistotu ještě vyrábíme provizorní olovnici a zkoušíme hloubku vody, nabíráme diesel do kanystrů (cigarety opět pomáhají) a vyřizujeme formality. Tentokrát jdu raději sám, zdržení ale vzniká na straně místního úředníka, který prošel rychlokurzem psaní evidentně teprve nedávno a i to s protekcí. Slovo Gibraltar mu tak musí jeho kolega nejen vyhláskovat, ale také vysvětlit jak některé písmena vypadají. Pochopil bych to možná někde na druhém konci světa, ale 150 mil od této obecně a v námořním světě obzvlášť známé skály je to vcelku zvláštní situace. Nakonec se ale vše podaří a my můžeme jet na výlet do Casablanky. Cestou na stanici si nás ještě odchytí místní průvodce, který nás za dobrovolný příspěvek na kávu ochotně povodí po krásách Mohammedie.

Casablanca a Gibraltar

Místní vlak je kvalitativně přibližně na stejné, pokud ne vyšší úrovni toho, co známe doma a za přibližně půlhodinu tedy vcelku pohodlné cesty vystupujeme v metropoli severního Maroka. Míříme rovnou na návštěvu k největší mešitě v Africe, ke které se probojováváme přes něco jako místní ghetto – tady se suší prádlo na šňůře mezi pouličními lampami a dějí další věci, které jsem dosud považoval za výmysly hollywoodských filmových studií. Během prohlídky tohoto města se nám jaksi zázrakem daří obkroužit celé historické centrum, aniž bychom do něj byť jen trochu nahlédli, a hladoví raději volíme ústup zpět na loď. Na stanici dorazíme se 40minutovým předstihem před plánovaných odjezdem vlaku. Záležitosti ohledně koupě lístků v místním automatu ale mají za následek náš splašený běh na poslední spoj, který má naštěstí ještě 5 minut zpoždění. Po těchto zážitcích padá tedy emotivní rozhodnutí o vypuštění Tangeru z plánu cesty a urychlený návrat do evropské civilizace.

To se nám daří po 24 hodinách plavby na motor, když konečně před vplutím do Gibraltaru zesiluje vítr na použitelných 15 uzlů. Nakonec se tedy ještě trochu svezeme a první pohled na Gibraltarskou skálu nám dokonce vhání slzy do očí. Což není způsobeno ani tak dojetím z ukončené plavby, ale spíše nárazy větru o síle 40 uzlů. Ivo tak poznává obsah idiomu o „létajících potkanech“, který jsem původně použil při sledování předpovědi počasí a kterému za náramného pobavení nerozuměl. Teď už ví. Na anglické skále ještě natankujeme, litr nafty tady totiž stojí přibližně 50 centů, vyvázat se ale jedeme do mariny na španělské straně. Čtyři noci tady zase ztenčí rozpočet o podobnou částku jako jedna noc u Angličanů. Nejsme tady přece poprvé a něco z místních poměrů již známe.

Text a foto: Michal Andel. Článek vyšel v časopise YACHT 6/2018.